Hospodin povolává Abrama. I tak bychom mohli chápat začátek moderního pojetí židovské víry podle Mircea Eliadeho.
Abram, později Abrahám (smlouvou s Hospodinem1 takto přejmenovaný) se skutečně stal
praotcem Izraelského lidu, ale připravili bychom touto zkratkou Tóru o jedenáct
předcházejících kapitol první knihy Genesis. Jistým vysvětlením by mohl být názor,
že mýty o původu člověka hrají v Židovství vedlejší roli. Také kritika mýtů,
kultu a kosmické religiozity, která byla velmi častá v období proroků,
jistě napomohla tomuto trendu. Kosmická religiozita se v té době stala pranýřem pro Jahveho
následovníky jako pouhé modlářství a byla velmi divoce napadána. Prorokům se nakonec podařilo
zbavit přírodu jakékoliv božské přítomnosti a jediným čistým a svatým místem se stala
poušť, kde Izrael zůstával věrný svému Bohu. Tuto situaci pak trochu pozměnilo období
středověku, kdy se Židovství tolik nevymezovalo vůči sousedním kultům, ale především
rozvíjelo samo sebe. Není však důvod tvrdit, že se předkové Izraelců zajímali o stvoření
světa či stvoření člověka výrazně méně než jiné národy.
Na počátku stvořil Elohim nebe a zemi. Objevuje se zde také archaická představa vznášejícího se Boha nad prvotním oceánem, která je snad převzata z Babylonu. A potom tvoří dál - rostliny, zvířata a konečně člověk, aby tomu všemu mohl vládnout. Svět je v tomto pojetí dobrý a člověk obývá ráj.
Jak Jahve člověku přikázal, nesmí jíst ze dvou stromů ve své zahradě - ze stromu poznání a ze stromu života. Když člověk tento zákaz nedodržel, Bůh ho ihned ze zahrady vyhnal, aby on ani jeho žena nemohli okusit ještě plody ze stromu života a stát se tak 2 . Na znamení usmíření dal však muži a ženě Bůh kožené suknice a přioděl je.
Muži a ženě (Adamovi a Evě) se narodili dva synové - Kain, který se stal zemědělcem a Ábel, pastýř ovcí. Když oba přinesli Bohu oběť díků, tak ten přijal pouze oběť Ábelovu. Kain proto svého bratra zabil a upadl v nemilost Boží. Bůh ho proto proklel a vyhnal ze země: "Budeš-li obdělávat půdu, už ti nedá svou sílu. Budeš na zemi štvancem"(Gn 4,12). Tento postoj se v přeneseném smyslu vykládá jako tradiční obhajoba existence pastýřských nomádů a odpor proti obyvatelům měst a zemědělcům. Mezitím se Evě narodí třetí syn na kterého se upne Elohimova pozornost a od nějž se budou odvíjet další Boží pokolení - 3 . Poté nastává doba takzvaných héróů, kdy se podle dochovaných mýtů spojili padlí andělé s dcerami lidskými, a ty rodily "bohatýry dálnověku". Právě kvůli těmto bytostem se prý Bůh rozhodl omezit lidský věk na 120 let.
" I viděl Hospodin, jak se na Zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli zlý"(Gn 6,5). Pouze Noe se svou rodinou zůstal věrným služebníkem Boha. Když se tedy Hospodin rozhodl vyhladit Lidskou rasu ze země, rozhodl se právě Noeho, jeho ženu, dcery a jejich muže ušetřit, aby mohli založit nový lidský rod. Než seslal Bůh na zemi povodeň, dal Noemu přesný návod jak sestrojit archu, tak aby mohl zachránit svou rodinu a také jeden pár od každého druhu pozemských zvířat. Když potom vody opadly, Bůh se s člověkem usmířil a na důkaz o uzavření společné smlouvy se objevila na obloze 4 . Pochopitelně tato smlouva nebyla konečná. Bůh již sice nikdy nevyhladil celé lidstvo, ale například jako trest za svou opovážlivost zmátl všem lidem jazyky a rozehnal je do celého světa.
Jak Eliade podotýká, v Židovském náboženství je stejně důležitá tato mytologie zastoupená v prvních jedenácti kapitol Genesis, jako v ostatních archaických kulturách. Říká, že náboženský génius Izraele přeměnil vztah Boha k vyvolenému lidu v dosud neznámý druh "svatých dějin".
Dvanáctá kapitola Genesis kde konečně potkáváme výše zmiňovaného Abrahama se odehrává již v úplně jiném náboženském klimatu - v období patriarchů. Náboženství patriarchů se vyznačovalo kultem otců. Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův nachází svou paralelu v 5 . Je to bůh nomádů, který není spojen s určitou svatyní , ale se skupinou lidí které ochraňuje a provází. Dlouho se tito patriarchové považovali za legendární postavy, ale dnes se podle Eliadeho a jiných autorů připouští jejich jistá autenticita.
Existují dva rituály, které se hrály důležitou roli v dějinách Izraele - oběť smlouvy a oběť Izáka. V prvním případě se jedná o obětování rozpůlených zvířat, kdy tím Abram stvrzuje svou smlouvu s Bohem. Druhou rituální obětí se má stát Abramův syn Izák. Hospodin se tak utvrzuje v neochvějné víře Abrama a když má k oběti dojít, nahrazuje Izáka beranem. V obou případech se jedná o zápalnou oběť, takzvanou ´ola. Genesis tímto i jinými příklady čtenáře neustále přesvědčuje o důležitosti bezvýhradné víry v Boha. Abrahám nechápal smysl svého činu, ale ani na chvíli nepochyboval o svatosti a dokonalosti svého Boha. S nepochopitelností a vyřčenými paradoxy ve své víře se podle Eliadeho setkáváme zvláště u křesťanských filosofů 19. a 20. století, kteří na tuto tradici navazují.
Dlouhé období pronásledování Izraelců, usídlení Jákoba v Egyptě, poslání Mojžíšovo, čtyřicetileté putování pouští, to vše obsahuje Exodus nebo-li Druhá kniha Mojžíšova. Pomocí nejrůznějších filologických a archeologických pramenů se již více než sto let vědci snaží ověřit historickou pravdivost jednotlivých těchto kapitol. Pomocí mimobiblických pramenů se podařilo dosti přesně datovat např. odchod Hebrejců z Egypta6 , ale jiné události zůstávají stále na mytologické bázi. Ani osobnost samotného Mojžíše se nepodařilo věrohodně ověřit i když není důvod pochybovat o jeho samotné existenci.
"Ukázal se mi Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův, a řekl: Rozhodl jsem se vás navštívit, vím jak s vámi v Egyptě nakládají a prohlásil jsem: vyvedu vás z egyptského ujařmění do země Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců, do země oplývající mlékem a medem"(Ex 3,16). S tímto poselstvím se Mojžíš vrací ke svému lidu, aby jej podle přání svého 7 vedl do země zaslíbené. Toto pojetí Boha má přímou návaznost na Boha otců - stejně jako on není připoután k určitému místu, ale vztahy mezi ním a lidem se změnily. Nyní jsou jeho následovníci "lidem Jahveho". Zakazuje se uctívat jiného boha mimo Jahveho (i když jejich existence není popřena), protože Jahve je "Bůh žárlivě milující" (Ex 15,11). Zakázáno je i zobrazování Boha nějakým kultovním předmětem. Jako nemá jméno, nemá ani obraz. Jahve je výhradně antropomorfní, má své kvality a chyby (někdy se dá mluvit až o démonismu). Nemá vlastní rodinu, pouze nebeský dvůr.
Podle tradice zemřel Mojžíš v Moábských pustinách po čtyřicetiletém putování pouští. Jahve mu dal spatřit zemi, která bude patřit jeho lidu, ale už mu nedovolil na ni vstoupit. Vše co lze říci o muži jménem Mohamed, jsou hlavně jeho časté a dramatické spory s Jahvem. Z Mojžíše se tak stává charismatický vůdce, vzor pro lévijské kněží, kterému se podařilo přeměnit skupinu klanů v zárodek národa izraelského.
Období mezi roky 1200 př.n.l. (Mojžíš se svými lidmi dorazil do Kenaanu) a rokem 1020 př.n.l. ( Saul králem) se obecně nazývá obdobím soudců. Je to období dobyvačných válek ve jménu Jahveho, ale i období konfrontace náboženství Kenaanců a 8 . Kenaanský obětní systém byl z velké části přejat a právě nyní pravděpodobně začínají Izraelci přinášet zápalné oběti ´ola. Asimilační proces sílí až do období králů. Saul se stal prvním králem na žádost starších, i když bylo dost odpůrců, kteří tvrdili, že jediným opravdovým králem je Jahve. Přesto se od začátku považovalo království přijatelné i pro Jahveho. Na Saula po pomazání sestoupil "duch Jahveho" - byl pomazaným. Stal se svým způsobem božím synem, není však jím zplozen, je pouze legitimován k vládě. Král Izraele musí jako starověcí vládcové udržovat kosmický řád (Ž 2,10-12), prosazovat spravedlnost, chránit slabé a zajišťovat úrodnost země. Za Šalomouna byl postaven chrám, kam byla uložena schrána smlouvy, která až doposud doprovázela armády v bojích. Jeruzalémský chrám se stává národní svatyní a královský kult se ztotožňuje s národním náboženstvím. Hora Sion, kde stojí Chrám je "středem světa". V této době dosáhl synkretismus s kultem Kenaanců svého vrcholu.Monarchie tento trend podporovala a Šalomoun navíc připustil kulty svých cizineckých manželek a stavbu svatyň pro jejich bohy. Po Šalomounově smrti se království rozpadlo na severní Izrael a jižní Judeu. Severní kmeny tak neměly přístup k Chrámu a tak dal první izraelský král Jarobeám postavit další dvě svatyně, v Bét-elu a v Danu, kde byl Hospodin uctíván v podobě dvou zlatých býčků. Tento nový způsob uctívání, který mimo jiné porušil zákaz zobrazování, prohloubil neshody mezi Izraelem a Judeou.
"Hospodin je velký Bůh, je velký král nad všemi bohy" (Ž 95,2). Idea tohoto pojetí
království není zdaleka závislá na monarchii - její pojetí je archaické - Bůh je pánem světa, protože ho celý stvořil. Jahve je zlý i dobrý, je soucitný. Je svatý (kádoš). Jahve je Bůh živý. Člověk je také živý, ale jeho existence má krátké trvání. Odlišuje se však od ostatních Bohem stvořených živočichů - byl stvořen k obrazu Božímu a vládne nad přírodou. 9 je pro člověka největší potupou a Hospodin jí nevládne, jen vyjímečně do ní zasahuj10 . Člověk musí žít v bázni Boží, hřích je brán jako útok na přikázání. V této době je hlavně důležité dodržovat boží přikázání, není žádoucí snaha po vnitřním splynutí se svým Bohem.Kniha Jób je hlubokým zamyšlením nad otázkou lidského utrpení.Touto problematikou se zabývali velicí myslitelé všech dob, ale Jób je všechny převyšuje. Ukazuje, že lidské úvahy nemohou dát konečnou odpověď po smyslu života, ani zdůvodnit lidské utrpení. Otázku je možno řešit jen z hlediska víry. "Ale ve svém srdci ukryls toto - bylo to tvým úmyslem, to vím - že proti mně budeš ve střehu, jestliže zhřeším, že nenecháš bez trestu můj přečin. Běda mně, kdybych svévolně jednal! Ač jsem spravedlivý, hlavu nepozvedám, hanbou přesycen vidím své pokoření" (J 10,13-15). Tak popisuje Jób utrpení, které na něj seslal Bůh jako zkoušku. Přesto, že mu Bůh vzal všechno, neztrácí víru a ve zkoušce obstojí.
V hebrejské kultuře se, tak jako ve většině ostatních společenství té doby, setkáváme vedle věštců a potulných vizionářů s dvěma kategoriemi proroků. První skupinu tvoří kultovní proroci, kteří sídlí u chrámů a účastní se ritů s kněžími. Někteří z nich jsou v Tóře označováni za falešné proroky. Důležitější jsou velcí starozákonní proroci od Ámose po "druhého Izajáše", kteří se odvolávají na zvláštní poslání. Považují se za posly 11 . Naprosto nepochybují, že hlásají slovo Boží, jejich posedlost se někdy projevuje extatickými stavy, i když toto vytržení není nezbytné. Dále jsou proroci vybaveni věšteckými schopnostmi a mají některé zázračné schopnosti: křísí mrtvé, působí nemoci atd. Mnohdy činí jen symbolické činy, aby tak podpořili svá tvrzení. Společným rysem předexilních proroků je to, že hlásají zejména Boží soud nad Izraelem - jediná naděje tkví v pozůstatku lidu, který přežije tuto katastrofu a s nímž uzavře Hospodin novou smlouvu. Například Ámos nebyl profesionální prorok. Hospodin mu však přikázal, aby prorokoval Izraeli Boží soud nad okolními národy, které se provinily proti morálce. Ámos ale hřímá zvláště proti sociální nespravedlnosti Izraele a také proti zavlečeným náboženským vlivům a jednoduchému modlářství. "Choďte si do Bét-elu oddávat se nevěrnosti, jen se dopouštějte ještě více nevěrností v Gilgálu" (A 4,4). Podobně pak mluví i jeho součastník Ozeáš. Prorok Izajáš viděl v soudobých politických událostech (asyrský útok na Palestinu) zásah Jahveho do dějin. Hospodin tak podle něj trestá náboženskou nevěru Hebrejců. Izajáš zároveň věří v nezničitelnost Sionu a záchranu věrného pozůstatku Izraele. Jeho proroctvím ale nikdo nepřikládá váhu a tak před smrtí prorokuje konečnou zkázu. Roku 595 př.n.l. dobyl Nabúkadnezar Jeruzalém a deportoval část judské komunity. Tato katastrofa měla zásadní vliv pro dějiny Izraele a pro rozvoj jahvismu. Pád Jeruzaléma znamenal konec státu i davidovské monarchie.Chrám byl zapálen a zbořen, většina obyvatelstva byla odvlečena. Místo chrámu byla vystavěna náboženská škola, později přeměněná v synagogu. Bylo mnoho těch, kdo pochybovali o moci Jahveho a přestoupili na jiná náboženství. Pro ostatní byla pohroma důkazem hněvu Páně, který předpovídali někteří proroci. Do vyhnanství v Babylónu se uchýlil například i jeden z posledních velkých proroků - Ezechiel. Ve svých proroctvích ve vyhnanství neztrácí naději ve vykoupení Izraele - jedná se zde opět o novou smlouvu s Bohem. Podrobně také ve svých proroctvích popisuje nový kult budoucího Izraele a jeho budoucí chrám (Ez 40-48).
